Když Olja vzpomínala na motivy, které ji přivedly do domobrany Doněcké lidové republiky, tak prozradila, že „poslední kapkou“ pro ni byla Oděsa. Přidala se k domobraně, aby „hájila svoji půdu“. Kvůli tomu se Olja musela rozejít se snoubencem.

Podíváme-li se na křehkou devatenáctiletou dívku Olju z ukrajinské Gorlovky, tak nás ani nenapadne, že se jedná o zkušenou bojovnici domobrany. Občanská válka na východě Ukrajiny rozbila její mládí. Navzdory tomu nevypadá nešťastná, i když přiznává, že moc čeká na to, až znovu bude mír.

„Poslední kapkou pro mě byla Oděsa (události 2. května), kdy začali lidi upalovat zaživa. Upalují a radují se“, vzpomíná. „Oni ještě na Majdanu křičeli, že podřežou celý východ. Už tehdy mě to přivedlo do úžasu“, říká.

Do té doby měla Olja jeden koníček – střelbu na střelnici. To stačilo k tomu, aby vzala do ruky zbraň. „Konstrukci a technické podrobnosti zbraní jsem ale neznala. To všechny přišlo se zkušenostmi“, přiznává.

Ještě před několika měsíci žila Olja v rodném Arťomovsku, městě, které sousedí s Gorlovkou a studovala odbornou střední školu v oboru učitel hudby. Přivydělávali si zprvu jako číšnice a později jako prodavačka.

Potom do Donbasu přišli ti, kteří jsou zde považováni za okupanty a nepřátele. Olja se přidala k domobraně, aby „bránila svoji půdu a svůj dům před „lidmi“, kteří nenechají nikoho žít“. Kvůli tomu se dokonce rozešla se svým snoubencem, který se ji pokoušel přesvědčit o tom, že toto není jejich válka, a že bude lepší být stranou.

„Oni říkají, že nechávají na pokoji pokojné civilisty, avšak já jsem na vlastní oči viděla dojičky, které mučili a rozřezali jim kůži mezi prsty. Viděla jsem, jak do nemocnice ve Slavjansku přivezli dvě bezhlavá těla domobranců“, vzpomíná dívka.

„Vzpomínám si, jak jsme se dostali do Semjonovky a tam jsem viděla strašné představení, kdy jenom jedeš v autě a nemůžeš nic udělat, protože všude kolem tebe bombardují. Se samopalem nad těmito granáty nezvítězíš. A k tobě běží kluci, kteří stáli na pozicích. Běží a hoří jim oblečení. Nepomáhá ani voda, ani země. Fosfor propaluje všechno“, vzpomíná Olja.

Zprvu Olja byla v Arťomovsku v milici domobrany. To ale byl jenom začátek její kariéry. „Potom mě vzali jako doprovod do Slavjansku. Doprovázeli jsme benzínové cisterny, které vezly benzín do Slavjansku. Vozili jsme tam proviant a posily. Jedeš po vesnici v bojové pohotovosti a nevíš, co na tebe přiletí. Bylo to šílené“, prozrazuje dívka.

A brzy musela opustit rodný dům.

„Doprovázela jsem autobus s uprchlíky do Ruska. Na hranicích mi zavolali. Dobře si na ten okamžik pamatuji. Kluci říkali: Arťomovsk jsme opustili. Nesmíš se tam vracet. Tak jsem se dostala do Gorlovky a zůstala tam“, vypráví Olja.

Olja ve své jednotce odpovídá za disciplínu. Její tři přátelé z Arťomovsku, se kterými odešla k domobraně, jsou již mrtví – zemřeli v přestřelkách. „Máma pláče: co se stane, když i tebe zabijí? Já jí odpovídám, že jsme všichni věděli, do čeho jdeme“, říká dívka.

„Objevil se ve mně nový pocit. Ani tak nejde o obranu země. Jednoduše to je takový pocit pomsty, nebo co… strašná nenávist. Co všechno jsme tady v Gorlovce uviděli: matku a dítě roztrhal výbuch. Výbuch roztrhl i babičky, které jenom seděly před domem a jedly slunečnicová semínka. Rakety proti chemickému závodu Stirol. My si jich už vlastně ani nevšímáme, jenom se rozčilujeme, že střílejí v noci a nenechají nás vyspat se“.

„Pro mě takový pojem jako Ukrajina už neexistuje“, přiznává. Netušila jsem, že budu tak nenávidět modr-žlutou vlajku a vnímat ji stejně, jako naši vnímali svastiku v roce 1943“, dodala dívka.

Říká, že už si jenom velmi těžko dokáže představit život v míru. „Doma jsem nebyla už dva měsíce. Dokonce nevím, jak se s tím vším vyrovnám. Myslím, že doma budu mít asi stan“, přiznává.

30. září bude Olje 20 let.